Už 10 měsíců žiju jinak... Už 10 měsíců se vše netočí jen kolem mých potřeb... Už 10 měsíců větu nezačínám převážně "JÁ chci" nebo "JÁ potřebuji, ale "Puntíče chce", "Puntíče potřebuje".
Ten přerod je zvláštní, někdy vyčerpávají, ale většinou neuvěřitelně naplňující. Jen těžko si dokážu představit, jaké by to bylo, kdyby se nám to malé stvoření nenarodilo. Vlastně už vůbec nevím, co jsem dřiv ve volných chvílích dělala. Teď to mám jasné, protože asi málo co vyžaduje takovou pozornost jako 10-ti měsíční dítě, které je po tatínkovi tak trochu motoricky neklidné :-)
.JPG)
Jak to celé vnímám a k čemu se jen málokdy přiznávám:
- Když přijdu do prostorů, které jsou pro mě cizí, můj mozek okamžitě začne detekovat ostré hrany, klouzavé plochy, jakékoliv malé kuličky, které by se daly spolknout, jedovaté pokojové rostliny či zákeřné psy a kočky. Prostě cokoliv by mohlo být pro mé mládě nebezpečné, a to i v případě, že s sebou Puntíče vůbec nemám.
- Puntíčeti rostou zuby, s čímž se pojí i občasné noční scénky. Někdy, když se mi fakt nechce v noci vstávat, tak dělám, že spím a spoléhám na to, že vstane přítel. Obávám se, že on však tuto taktiku zastává také, takže někdy trvá docela dlouho, než k tomu nebohému dítěti někdo vstane :-)
- Někdy mě popadá záchvat paniky, že jsem špatná a nepřipravená matka a že něco fatálně zanedbávám. To vždy vyústí v prohledávání internetu a následné rychlé "vychladnutí", když zjistím, že kdybych měla dělat vše, co říkají ty přechytřelé články a diskuze, tak bych se z toho nikdy nevyhrabala a nakonec se zbláznila.
- Hrozně mě baví Puntíčeti vyvářet různá jídla a pak sledovat, jak jí chutná. Už se nemůžu dočkat až bude umět mluvit a řekne mi: "prosím, přidat" nebo "mňam, mňam, to se ti, maminko, fakt povedlo" (a nebo taky "mami, to je hnusný, objednej radši pizzu" :-))
- Po téměř dvou letech se můžu napít bez výčitek alkoholu a pro to, abych byla veselá mi stačí opravdu málo. Jojo, jestli chcete ušetřit na opíjení, otěhotněte, kojte a pak po odkojení vám budou stačit tak dvě dvoječky :-)
- Vždy se s přítelem těšíme, že vyrazíme někam sami dva a odpočineme si na chvíli od naší malé rebelky. Nicméně nám většinou pak stačí být maximálně hodinu mimo domov a už vytahujeme mobily a rozplýváme se nad fotkami "toho nejroztomilejšího miminka".
- Od té doby co mám dítě se skoro nemůžu dívat na televizi. Rozruší a rozpláče mě totiž snad i reklama na banku, a to nemluvím o zprávách plných katastrofických událostí.
- Puntíče roste před očima. To samozřejmě vnímám jako požehnání, ale zároveň je na tom něco smutného. Bojím se, že ani nemrknu a najednou půjde k maturitě.
- Pomalu se blíží doba, kdy naše miminko přesuneme do vlastního pokojíčku. Vždycky říkám, že se na to těším, protože se konečně pořádně vyspím. Pravda je ale taková, že to pro mě bude hodně smutný okamžik... Stane se totiž zase o něco samostatnější.
- Puntíče na mě už volá "máma". Teprve nedávno, když jsem to od ní slyšela poprvé jsem si na 100% uvědomila: "Já jsem fakt její máma a ona si to uvědomuje" Nic v životě mě na duši nezáhřálo vic :-)
Ten přerod je zvláštní, někdy vyčerpávají, ale většinou neuvěřitelně naplňující. Jen těžko si dokážu představit, jaké by to bylo, kdyby se nám to malé stvoření nenarodilo. Vlastně už vůbec nevím, co jsem dřiv ve volných chvílích dělala. Teď to mám jasné, protože asi málo co vyžaduje takovou pozornost jako 10-ti měsíční dítě, které je po tatínkovi tak trochu motoricky neklidné :-)
Jak to celé vnímám a k čemu se jen málokdy přiznávám:
- Když přijdu do prostorů, které jsou pro mě cizí, můj mozek okamžitě začne detekovat ostré hrany, klouzavé plochy, jakékoliv malé kuličky, které by se daly spolknout, jedovaté pokojové rostliny či zákeřné psy a kočky. Prostě cokoliv by mohlo být pro mé mládě nebezpečné, a to i v případě, že s sebou Puntíče vůbec nemám.
- Puntíčeti rostou zuby, s čímž se pojí i občasné noční scénky. Někdy, když se mi fakt nechce v noci vstávat, tak dělám, že spím a spoléhám na to, že vstane přítel. Obávám se, že on však tuto taktiku zastává také, takže někdy trvá docela dlouho, než k tomu nebohému dítěti někdo vstane :-)
- Někdy mě popadá záchvat paniky, že jsem špatná a nepřipravená matka a že něco fatálně zanedbávám. To vždy vyústí v prohledávání internetu a následné rychlé "vychladnutí", když zjistím, že kdybych měla dělat vše, co říkají ty přechytřelé články a diskuze, tak bych se z toho nikdy nevyhrabala a nakonec se zbláznila.
- Hrozně mě baví Puntíčeti vyvářet různá jídla a pak sledovat, jak jí chutná. Už se nemůžu dočkat až bude umět mluvit a řekne mi: "prosím, přidat" nebo "mňam, mňam, to se ti, maminko, fakt povedlo" (a nebo taky "mami, to je hnusný, objednej radši pizzu" :-))
- Po téměř dvou letech se můžu napít bez výčitek alkoholu a pro to, abych byla veselá mi stačí opravdu málo. Jojo, jestli chcete ušetřit na opíjení, otěhotněte, kojte a pak po odkojení vám budou stačit tak dvě dvoječky :-)
- Vždy se s přítelem těšíme, že vyrazíme někam sami dva a odpočineme si na chvíli od naší malé rebelky. Nicméně nám většinou pak stačí být maximálně hodinu mimo domov a už vytahujeme mobily a rozplýváme se nad fotkami "toho nejroztomilejšího miminka".
- Od té doby co mám dítě se skoro nemůžu dívat na televizi. Rozruší a rozpláče mě totiž snad i reklama na banku, a to nemluvím o zprávách plných katastrofických událostí.
- Puntíče roste před očima. To samozřejmě vnímám jako požehnání, ale zároveň je na tom něco smutného. Bojím se, že ani nemrknu a najednou půjde k maturitě.
- Pomalu se blíží doba, kdy naše miminko přesuneme do vlastního pokojíčku. Vždycky říkám, že se na to těším, protože se konečně pořádně vyspím. Pravda je ale taková, že to pro mě bude hodně smutný okamžik... Stane se totiž zase o něco samostatnější.
- Puntíče na mě už volá "máma". Teprve nedávno, když jsem to od ní slyšela poprvé jsem si na 100% uvědomila: "Já jsem fakt její máma a ona si to uvědomuje" Nic v životě mě na duši nezáhřálo vic :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář :-)