Od malička miluju psy a jakmile jsem se naučila mluvit dyndala jsem na rodičích, abychom si domů pořídili vlastního chlupáče. Maminka a tatínek se tomu urputně bránili a jako náhradu mi pořídili králíčka. Pojmenovala jsem ho veleoriginálně - Bobek. Králiček byl fajn. Hopskal, střílel bobky do všech stran, někdy překousal nějaký ten kabel (a jako zázrakem vždy přežil), občas se pomazlil, ale pořád to nebylo ono. Po 4 letech králiček bohužel odešel do věčných lovišť a rodiče mi, ve slabé chvilce utěšování mého hysterického pláče, přislíbili psa. 28.srpna k nám domů tedy přišel nový člen rodiny - westík Emilka. Dodnes si živě vybavuju, jak byla "ošklivoučká". Měla obrovské uši k maličké hlavě (říkali jsme jí netopýr), byla zarostlá a strašně srděla. Ale navzdory tomu, to byla láska na první pohled a všichni jsme jí zbožňovali. Je to zvláštní, ale ona jakoby k nám patřila odjakživa a okamžitě bylo vidět, jak je nadšená, že může být konečně s námi. Po 4 letech se Emilce narodilo štěňátko - přežila jediná fenečka, pojmenovali jsme jí Mery. To bylo jako znamení "nechte si mě, nechte si mě, nechte si mě". A samozřejmě, že bychom ji za nic na světě nedali pryč.
Emilce dnes už táhne na 14. rok, já jsem s ní v podstatě vyrostla a nyní s ní vyrůstá i moje šestiměsíční dcera. Přijde mi to úplně neuvěřitelné!!! Emilka i Mery se kolem miminka neustále tetelí, kradou jí hračky, občas jí olíznou a pokaždé když se vrátíme domů, vítají nejen nás, ale i Puntíče, a to i v den, když jsme ji přinesli z porodnice.
Ano, Emilka a Mery jsou součást naší rodiny, jsou to moje ségry a Puntíčete tetky :-)
Tento blogpost věnuji jim (ačkoliv je mi jasné, že by uvítaly radši pořádnou kost). Mám totiž v poslední době trochu výčitky svědomí, protože se jim už nevěnujeme tolik, jako před narozením dítěte. Ony to ale zvládají skvěle a mají s námi obrovskou trpělivost.
Ať žíjí psi :-)
Emilce dnes už táhne na 14. rok, já jsem s ní v podstatě vyrostla a nyní s ní vyrůstá i moje šestiměsíční dcera. Přijde mi to úplně neuvěřitelné!!! Emilka i Mery se kolem miminka neustále tetelí, kradou jí hračky, občas jí olíznou a pokaždé když se vrátíme domů, vítají nejen nás, ale i Puntíče, a to i v den, když jsme ji přinesli z porodnice.
Ano, Emilka a Mery jsou součást naší rodiny, jsou to moje ségry a Puntíčete tetky :-)
Tento blogpost věnuji jim (ačkoliv je mi jasné, že by uvítaly radši pořádnou kost). Mám totiž v poslední době trochu výčitky svědomí, protože se jim už nevěnujeme tolik, jako před narozením dítěte. Ony to ale zvládají skvěle a mají s námi obrovskou trpělivost.
Ať žíjí psi :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář :-)